Zlato a mor

Neni to dlouho co sem šel zas naší matičkou Prahou a procházel sem jednou z nejdražších ulic. Všude drahé obchody, turisti a dobře oblečení lidé. Kabelky od diora, kalhoty od armaniho a šperky od swarskovskiho. Všichni dobře vypadají a mají svoje krásné životy, které nerušeně plynou těmito drahými uličkami. Všechno je úžasné s těmito pozlátky a báječnými věcičkami, které jsou občas až zbytečným přepychem, který nikdo nepotřebuje, ale chceme jej protože už není co víc chtít.

Už by mi to ani nepřišlo divné, ale když sem v té samé ulici viděl bezdomovce ležícího na zemi s nataženýma rukama jak prosí o peníze a ti bohatí a úžasní ho překračují. Došlo mi jak je krátká a mizivá hranice mezi světem chudoby a bohatstvím. Jsme šťastní za to, kde a jak žijeme a přitom mezi nám, hned vedle tam za oknem jsou lidé co večer spí ve ventilaci metra a doufají, že přes večer neumrznou, nebo že příští den budou mít co jíst.

Všimli jste si někdy těchto lidí? Překročili ste je? Já ano... Bohužel, ale nevím proč dávat peníze lidem co jediné co pro ně dělají, je to, že leží na zemi.

To prolnutí světů, mě ale zaujalo, když se zamyslíme jak blízko si tyto dva světy jsou, jen si říkáte, jestli vás stejná věc taky nepotká. Co se stane, když ano. A je to vůbec možné? Není to jedna z těch věcí co se stává jen těm druhým? Pro mě jste těmi druhými vy, chápete?